Drobný detail

Unikl mi drobný detail při psaní skriptu pro Python. Neustále jsem se divil, proč ve vzorku souborů z jejich větší sady při jeho testování není identifikován textový řetězec ‘thirdparty_2oidn_2mkl-dnn_2src_2common_2engine_8cpp_source.html’. Ta drobnost byla, že jsem si nevšiml, že tím skutečným vstupním souborem a jeho názvem byl ‘thirdparty_2oidn_2mkl-dnn_2src_2common_2engine_8cpp.html’. Vážně si teď připadám jako duševně slabý. Ale i něco zlé je pro něco dobré. Neustálými opravami a zkoušením tohoto skriptu (a také hledáním na internetu) mě tento “problém” donutil přepsat načítání souborů na více neutrální podobu z hlediska jejích kódování znaků. Drtilo mě to den a půl. Po této a jiných podobných předchozích zkušenostech si opravdu nedokáži představit, že bych se zabýval v abstraktní matematice (a fyzice) jedinou rovnicí deset let, abych našel její univerzální (všestranné) řešení z hlediska její instance (ztělesnění) vůči předchozím matematickým premisám (předpokladům) a jejímu !možnému! začlenění do matematického fyzikálního aparátu (funkční [úlohu provádějící] podoba stroje). Ale měl jsem si vzít ponaučení z toho, co mi již někteří říkali a to že bych si po sobě měl číst, co píšu.

Nic dobrého

Nezáleží na tom, jak výjimečný nástroj je – když ho dáte do ruky mentálně slabého jedince, v lepším případě z tohoto nevzejde nic, v horším případě z tohoto nevzejde nic dobrého. Je jasné, že pod tím co je dobré, si každý představuje něco jiného. V jedné mnou oblíbené písni se zpívá: “Sedmerokrát…” – v mé nynější představě samozřejmě zcela vytržené ze spolutextu. Asi jako každého mě lákají velké výzvy, v mém případě však zcela liché. Jakmile jsem s takovou postaven tváří v tvář, zaleknu se a raději utíkám do své ulity nedostatečností a hloubání nad tím, ne kde jsem udělal chybu, ale kde ji zcela jistě udělám, pokud se s ní pustím do křížku. Nejsem však příliš dobrý běžec a za nedlouho jsem výzvou opět dostižen, předběhnut a ji vystaven – v lepším případě mi jen ukáže na krátkou chvíli záda a pak běží směle vpřed do dáli někam předemne. Když se toto stane, pak přejdu v pomalou chůzi a jak nemilé je pro mě zjištění, že když narazím na udýchanou osobu u cesty, je to právě ona! A vše se vrací sice na jiném místě, však do výchozího bodu. A po několika opakováních tohoto scénáře společně s ní narazím na jejího přítele či rovnou manžela. A to je pak má smůla, jelikož už je mi tak zcela jasné, že na tu výzvu jednoduše nemám.

Do úst mi byla vložena schopnost řeči, do rukou schopnost psaní slov. Naneštěstí jsem stále v křeči. Neumím prospěšným způsobem použít ani ten nejzákladnější nástroj, který člověk má. Zmohu se jen na vzlikání a vzdech. V ještě horším případě chrčím a slintám nad úspěchy druhých. Nejsem si však zcela jist, zda-li je to pýcha, kdo mými plicmi dýchá. Pak je to třeba zlost a zášť, nebo možná jenom pouhá mýlka. Tady by se rýmoval plášť a chvilka. Smajlík se sem nehodí, ale chtěl bych se tím vysmát sám sobě. Slova jsou silná, pouze pokud vzcházejí z mysli člověka, který je považován za silného – já jsem zatím jenom ztloustnul, ale na síle nenabral.

Tak mi nezbývá, než doufat, že když se mě facebook ptá, co se mi honí hlavou, má odpověď na tuto otázku snad někoho posílí jinak než do pouhé šíře. Zdraví vás extrémista (hraničník 😛 ) bezvěrec (to je jen joke joke joke jokel, jo kel).

(P.S. A MŽ bych řekl: “Odpovídám na nedotazy.” a pokládám otázku: “Vážně ještě existuje něco jako happyend?”)

Týrání zvířat

Možná jsem jen paranoidní, ale to bohužel nepoznám. Vylezu z Tesca a slyším: “Tomu ne, ale třeba tomuhle – takovejm debilům uřezat hlavu, komentátor.” Vážně nechápu, proč si hned tam neposloužil… že by se bál množství svědků a následného vězení? Sice jen s rozsudkem za tyrání zvířat, ale i tak. A co můžu vlastně vědět? Třeba by mu lidé okolo ještě zatleskali a někdo by poznamenal něco na způsob: “No jo, ale kdo to bude uklízet?” Tací slovně slintající řezači hlav, kteří prožívají extázi a vzrušení ze zadostiučinění postupu na žebříčku u jejich podobně smýšlejících kamarádů a kamarádek takových, že by je hodili přes palubu při prvním závanu spoluúčasti na trestném činu, jsou pro mě něčím tak nepředstavitelným, že v takovou chvíli opravdu prožívám silný vnitřní rozpor ohledně toho, zda-li to co jsem slyšel, není jen přebujelou fantazií mé paranoiou postižené mysli. Jestli mám strach? Ano mám. Ale ten strach se nijak nelyší od strachu z rakoviny plic, varlat či konečníku, nebo mého strachu, který prožívám, když mám vyjít mezi větší množství lidí. To co se mi však v tu chvíli připočítá ke strachu, je všeobjímající vztek o rozměrech a hmotnosti malé velké černé díry (ne, není to p**el!).

Snad že bych nechápal, že jsem nevítaný host? Snad že nebylo by mi jasné, že mě máte dost? Možná víc než kdy by jste si přáli a viděti mě lepší jenom z dáli. Že má přítomnost vás pálí, že raději by jste se smáli? Že zloba již je minulostí, všade už jí bylo dosti? Že když zničíte mě snad, bude vás mít někdo radši, najde se kdo další, kdo bude vás mít rád? Že až promění se poslední kapka krvé mé v prach, až můj život možná právě skončíš ty a bude z tebe vrah? Myslíš, že právě v tom najdeš své štěstí? Tak nečekej, vraž mi jednu pěstí. A kdyby to snad málo se ti zdálo, že kolem toho dosti málo bylo haló, pak znič lidstvo celé, budeš tu sám v cele, sám na planetě Zemi, nepřekonán všemi. Tys ten kdo přehánení hanil, tím samým jsi pak však další ranil. O tobě píši tu jak o sobě samém, ty však to pochopils jen málem (nebo v malém – jak kdo chce, abych snad se nedopustil renonce). A jak ty já, já ty, inspirován všemi, padneš, padnem spolu k zemi. (Zasažení kulí bolí atd. …)

Myslím, že celý vtip bude nejspíš v tom, že není mnoho různých mizerných životů, ale že mizerný je jen ten jeden život každého ze všech. Je nekonečno způsobů jak cokoliv pokazit nebo zničit a není žádný správný nebo prospěšný způsob, který by se sebou sám zavděčil všem. Představa utopie je mylná, protože to jediné co je smyslem života, jsou pochyby o čemkoliv, které jediné znamenají změnu směru či cíle ať už kladně nebo záporně vnímaným způsobem. To celé je podporováno a zároveň podporuje celkové napětí v tom, čemu říkáme společnost. Ve vesmíru zdá se, vše podléhá síle. Síle vazby – naposledy, mám za to, to snad byla gravitace. A pak touze autonomních (o samotě fungujících [provádějících určitou/neurčitou činnost]) entit (jednostranných úkazů vyskytujících se v malém či větším počtu – jednotlivostí) to vše zvrátit (překlopit na opačnou stranu straně předcházející .. nepleťte si s více složeným slovem vyzvrátit, které je sice dané směru předcházejícímu, ale probíhá jednosměrně opačným směrem bez “možnosti návratu”).

Člověk se odvážil bezzábrané pudové chování pojmenovat zvěrstvem. Někdo to může pokládat za urážku zvířat, ale mám za to, že tento výklad je milný a zvěrstvo ve skutečnosti znamená zvrácené chování vůči “všeobecně” (obecněji) přijímané víře.

Jaká je tedy volba mezi eliminací (odstraněním) a změnou? To první je rychlejší, to druhé stojí úsilí někdy vnímané i jako zbytečné, protože se jeví jako liché (bez účinku). Říká se, že některé věci si nelze vybrat, to však není pravda. Vybrat si lze cokoliv, ale to ještě neznamená, že to lze mít. A to celé je vysvětlení jednoduchého a velmi známého předpokladu: “Násilí plodí násilí.” A nelze nezmínit: “V jednoduchosti je krása.” což si navzájem protiřečí, jelikož násilí je vcelku jednoduchá záležitost, nepříliš náročna na prostředky.

Papa 🙂 (“kecám” – někteří mě ještě dnes nejspíš “uvidí”)

Inspirace

Někdo říká, že důležitá je inspirace, někdo tvrdí, že tvrdá práce, to k tomu, aby si člověk splnil svůj sen.

Nejsem z toho moc moudrý a to i když se objeví pojetí toho, že je k tomu třeba obojího.

Vše to píši s těžkým srdcem. A těžko se mi u toho dýchá, to i snad proto, že se v tom topím. Nechci, aby se někdo nechal tímto zmást, že je pro něj snad vše ztracené. Toto je můj pocit, můj problém a můj odraz v zrcadle.

Nejde o to, čím jsem handicapován, ale o to, že s tím nejsem schopen naložit tak, abych své nedostatky odstranil, nebo alespoň obešel, nebo ze svého nedostatku dokonce učinil přednost. Kéž bych měl k sobě příručku bezpečného zacházení.

Někdo chce světový mír a je nešťastný z toho, že nemá prostředky k jeho dosažení. Sám si sobecky nepřeji nic jiného, než najít alespoň nějakou část vlastního vnitřního klidu a totéž bych přál i všem ostatním, jelikož je mi jasné, že toho prvního zmíněného lze jen těžko dosáhnou bez toho druhého.

Nejsem schopen porovnat se sám se sebou a to celé mě vede jen a pouze k dalším přestupkům vůči člověku, kterým bych chtěl být. Jak bych třeba jen mohl nechat kohokoliv vložit ve mě jeho důvěru, když nejsem schopen věřit sám sobě? Stačí přeci jen mé vlastní zklamání, než aby kvůli naději nebo víře, že je ve mě snad něco víc, byli zklamaní i další a další, nepočítaje ty, kteří už si zkušeností se mnou prošli.

Fakta

Fakta nám jsou prezentována pouze pokud na ně dosáhnou elity. Souhrnné informace nám jsou zpřístupněny teprve a pouze v tu chvíli, kdy již nepodléhají možnému zisku nebo riziku zneužití. Nejde ani o to že jsem blb, který nemá na to, aby se vyrovnal elitám, jen bych rád znal skutečnosti v okamžik jejich vzniku a ne pouze v tu chvíli kdy jsou uznány většinovou skupinou elit a vyjádřeny v pochopitelné formě pro blby. Stále mi připadá, že fakta o různých poznatcích jsou prezentována tak, aby o nich běžný člověk neměl ponětí a aby mu zůstala znepřehledněna – nebo jsem prostě jen blb, který to nechápe.

Netykavka

Pán v televizním zpravodajství říká něco na způsob: “V době izolace může mnohým chybět nejen sociální, ale i fyzický kontak. Obejmutí nebo pohlazení.” Co mě se týká, byl jsem vždy netýkavka a to i z důvodu nepřiměřené reakce mého “organismu”. Pro někoho je blízký kontak, kterým je třeba obejmutí, zcela přirozeným nezávazným projevem vzájemné náklonnosti. Můj “organismus” to však vnímá zcela jinak, především pokud se jedná o opačné pohlaví. Žena/dívka která mě obejme má se mnou zcela nevědomě styk. Za posledních 20 let jsem se tento pro mě poměrně nepříjemný fakt naučil jakýmsi způsobem z větší části ovládnout.

Mimo jiné záležitosti i toto se mi velmi těžko píše, natož abych to kdy dokázal přednést v ústním podání.

Pro někoho je vyrovnání se s vlastními sexuálními pudy vcelku jednoduché. Třeba jako u P.Griffina, který si poprvé ve svém životě na škole všiml dívek. Když se někomu poprvé vzedme jeho vlastní sexualita, bývá překvapen, ale dokáže tento z počátku poměrně krutý fakt celkem rychle dostat pod kontrolu i když se kvůli tomu občas z pohledu opačného pohlaví chová jako idiot.

Pro mě byla například nemožná představa návštěv tanečních, protože jsem věděl z minulosti, že s velmi vysokou pravděpodobností by se vzduly vlny. Bylo tomu tak, když jsem prvně tančil a bylo tomu tak téměř při každém dalším obejmutí a bližšímu fyzickému kontaktu.

Říká se sice, že jedním z nejhorších možných jednání je popírání vlastní sexuality. Nikdo mě však nepřesvědčí, že je v pořádku každá příbojová vlna.

A pak jsem na to konečně přišel. Jakkoliv to může znít triviálně. Mou největší slabostí je má snadná zranitelnost. Jsem totiž vyšinutý pragmatik. V mém světě by vše mělo do sebe zapadat bez jakýchkoliv dalších otázek nebo zbytečného zkoumání a přitom nikdy neskončit. Nepříjemným faktem v životě je dospívání – dospívání k jakémukoliv závěru. Činění konečných stavů nebo snad soudů na základě předchozí zkušenosti je “vědecky” řečeno selekce. Lidé kteří nedokáží uzavřít určitou část čehokoliv jsou pak vystaveni pro ně nepochopitelnému odmítnutí nebo nepřijatelnému přijetí. Někdo by to pojmenoval jako “strach ze smrti”. Já bych interpretoval slavná slova takto: “Kmitám, tedy jsem.” Při mé představě takovéhoto konce bych pak prudil i jako prach.

Strach ze vztahů není nic divného a pokud jste normální, vinit budete nakonec vždy jen sebe. K takzvanému excesu (přestupku) člověka vždy donutí jeho vlastní svědomí, ať už na základě neschopnosti se s ním vyrovnat (násilná agrese) nebo podlehnutí mu (psychická agrese).

Ale zpět na začátek. Když jsem si poprvé uvědomil, že něco skutečně nemám pod kontrolou – byl jsem ztracen, jelikož to neodpovídalo “celočíselné” skutečnosti. Proč došlo k vzedmutí a mám najednou potřebu chovat se jako idiot?! Proč se chovám nepřístupně i když bych nejraději kmital jako radioaktivní králík?! Chemik by mě kvůli tomu nazval inertním – nechce se vázat. Když se chemikovi nedaří vazba, tak si hledá způsob, jak ji k tomu nenápadně přes kolena donutit. Ten kdo mi chce tvrdit, že láska je jen chemie, nemá šanci. Ještě mě nikdo k vazbě nenutil. Možná nejsem prvkem inertním, ale jednoduše patřím mezi množství zcela běžně se vyskytujících nevyužitých v běžných vazbách i přes to vše, že se cítím jako volný radikál.

Vše je o vazbách a myslím, že také o ?Bernoulli(ho)? pohybu v kapalině. (Nahodilý pohyb částic [atomy, molekuly, DNA] v prostředí kapaliny či plynu či různých směsích toho všeho nepříliš nepodobnému fraktálům – u některého pohybu opravdu chybí jen zlomek k vyvrcholení vzájemné reakce a všeho toho jsou kvanta.)

Ale zpět na začátek. Vzrušení (excitace) není láska. A tady to asi nechám otevřené, tak jako jsou všechny rány, kterým se nedostává blahodárných mastí. Říkejte mi třeba, že jsem kapitální… a že vztahy jsou sociální… (doplňte vhodné – příklad: “blbec – nesmysl”).

Munin Node (OFT)

Munin je síťový nástroj pro sledování zdrojů, určený k analýze jejich průběhu a následnému vyvození výkonnostních problémů (nejčastěji pro případ linuxového serveru).

Jeho instalace a nastavení je pro každého linuxového amatéra nadšence velice jednoduchá – v případě distribuce Debian stačí nainstalovat balíček a odpovídajícím způsobem upravit soubory nastavení s typickou příponou „conf“ a to pro samotný Munin a aliasů v nastavení Apache2.

(více…)

Suchých 31+ dní

Dalo by se to pojmenovat i jako suchý Březen (i když do období spadá i kus druhé poloviny Února).

Minulý rok jsem se
na (ne)jisté sociální platformě dozvěděl o tzv. suchém Únoru.
I když s drobným zpožděním jsem se letos této iniciativy
chopil.

Po měsíci
střízlivosti si už vážně pěkně lezu na nervy. Na alkoholu je
úžasné jak přede mnou samým dokáže skrýt mou vlastní
neschopnost. Tento relaxant (a zároveň zabiják) mozkových buněk
mi umožňoval cítit se alespoň na krátkou chvíli večera velkým.
S alkoholem je každý nápad dobrý a ztráta zábran (byť jen
částečná) je žádaným vytržením ze stereotypu všedního dne
– to nejspíš platí pro kteréhokoliv jeho uživatele.

Faktem je, že za 30
dní střízlivosti jsem o nic nepřišel a zároveň ani cokoliv
získal. Játra si oddychla, mozek místo degenerace zregeneroval jak
jen mohl. Proč vlastně pít? Proč vlastně pít znovu nebo dál?
Můj život je žalostný (ale ne, mám se fajn), ale v tom slova
smyslu, že si neplním vlastní sny a raději bych své ego opil,
než abych se staral o jeho zdravý růst. Alkohol je zkrátka žádán,
kdykoliv mozek začne nabývat větších rozměrů a tlačit v
hlavě.

Nejsem však o nic
moudřejší. Jak naložit se střízlivostí? Nabil jsem dojmu, že
střízlivost má pro mne tak malou cenu jako jeden propitý večer.
Zatímco druhý den po alkoholovém dýchánku jsem svázán
střízlivěním (kocovinou), každý další den střízlivosti jsem
svázán sám sebou, k čemuž patří vlastní neschopnost. Tato
záležitost nejspíš nemá jakékoliv racionální řešení –
buďto piješ, nebo ne.