Dalo by se to pojmenovat i jako suchý Březen (i když do období spadá i kus druhé poloviny Února).
Minulý rok jsem se na (ne)jisté sociální platformě dozvěděl o tzv. suchém Únoru. I když s drobným zpožděním jsem se letos této iniciativy chopil.
Po měsíci střízlivosti si už vážně pěkně lezu na nervy. Na alkoholu je úžasné jak přede mnou samým dokáže skrýt mou vlastní neschopnost. Tento relaxant (a zároveň zabiják) mozkových buněk mi umožňoval cítit se alespoň na krátkou chvíli večera velkým. S alkoholem je každý nápad dobrý a ztráta zábran (byť jen částečná) je žádaným vytržením ze stereotypu všedního dne – to nejspíš platí pro kteréhokoliv jeho uživatele.
Faktem je, že za 30 dní střízlivosti jsem o nic nepřišel a zároveň ani cokoliv získal. Játra si oddychla, mozek místo degenerace zregeneroval jak jen mohl. Proč vlastně pít? Proč vlastně pít znovu nebo dál? Můj život je žalostný (ale ne, mám se fajn), ale v tom slova smyslu, že si neplním vlastní sny a raději bych své ego opil, než abych se staral o jeho zdravý růst. Alkohol je zkrátka žádán, kdykoliv mozek začne nabývat větších rozměrů a tlačit v hlavě.
Nejsem však o nic moudřejší. Jak naložit se střízlivostí? Nabil jsem dojmu, že střízlivost má pro mne tak malou cenu jako jeden propitý večer. Zatímco druhý den po alkoholovém dýchánku jsem svázán střízlivěním (kocovinou), každý další den střízlivosti jsem svázán sám sebou, k čemuž patří vlastní neschopnost. Tato záležitost nejspíš nemá jakékoliv racionální řešení – buďto piješ, nebo ne.
